Sonata in E minor pro violoncello a klavír op. 38 - Brahms, Johannes

První tři věty violoncellové sonáty Johannesa Brahmse byly složeny v roce 1862, poslední věta byla napsána v roce 1865. Během prvních let jejího uvedení bylo dílo přijato se smíšeným nadšením. Na konci Brahmsova života však bylo široce prováděno a v prvních desetiletích 20. století bylo pevně zakotveno v repertoáru mnoha významných violoncellistů. Zdálo se, že zejména obhajoba díla Roberta Hausmanna významně přispěla k jeho propagaci. Pro redaktory byly obzvláště cenné tři rané edice Cello Sonata op. 38 Cornelius van Vliet a Edwin Hughes, Hugo Becker a Carl Friedberg, jakož i Julius Klengel. Prst a úklona violoncellistů van Vliet, Beckera a Klengela umožňuje lepší pochopení jejich výkonnostní praxe. Vydání Bärenreiter jako takové přichází s violoncellovou částí, kterou editoři označili prstokladem a úklonou, které vycházejí z praktik Brahmsových současníků. Poskytujeme také neoznačenou urtextovou část. Důležitou součástí tohoto vydání je rozsáhlá předmluva. Nejprve informuje o původu děl, raných představeních, jejich vydání i rané recepci. Opravdu pozoruhodný je jedinečný komentář k Performance Performance Practice. Zde redaktoři vycházejí z předpokladu, že již několik desetiletí po Brahmsově smrti se mezi skladatelovými očekáváními a výkonnostními praktikami počátku 20. století vytvořila rozšiřující se propast. Redaktoři velmi konkrétním a praktickým způsobem shrnují některé klíčové problémy porozumění Brahmsově zápisu, pokud jde o rytmus a načasování, dynamiku a zdůraznění, tečky a tahy, slurring a non legato, pedálování a overholding klavíru, arpeggia a dislokace klavíru , prstoklad strunného nástroje, harmonické smyčcové nástroje a vibrato. Tímto způsobem edice nabízí vzrušující a často překvapivý pohled na romantickou hudební interpretaci.